Čekání na Godota aneb absurdní drama v centru metropole

Procházka první: zatímco "nedůstojné papírky" umístěné na kašně na náměstí Svobody se na popud primátora Onderky a mnoha dalších chystají odstranit, další nedůstojenství se pod lampou, kde prý bývá největší tma, neurvale množí dál. Život je otázkou priorit - co je tedy v brněnském kontextu prioritou číslo 1 - odstranit nevinný Daňový schodek na ulici Česká (o který se dá při hodně velké smůle tak maximálně zakopnout) nebo přikročit k rekonstrukci zlověstné, až neskutečně dlouhodobě padající zdi v Denisových sadech, kterážto je mimochodem ověnčena oněmi nedůstojnými papírky varujícími před nebezpečím úrazu mimořádně pečlivě (a o pouhém zakopnutí se tu hovořit už dávno nedá)?

Druhá z procházek nás zavede na novou brněnskou pláž přímo uprostřed města. Na Jaselské ulici, jejíž obyvatelé museli po dlouhé měsíce trpělivě snášet prach, písek a sbíječkové psytrance takřka nonstop, aby po dlouhém čekání (!a jsme zase u toho čekání) zjistili, že funglnová parkovací stání před jejich domy se jakoby ztrácejí uprostřed nekonečné písečné pláže, jejíž odstranění snad mělo být a nakonec tradičně ´po brněnsku´ nebylo tou pověstnou třešničkou na dortu po každé stavbě či rekonstukci v civilizovaných zemích.

Naše brněnská hra je mnohavýznamová. Stejně jako u Samuela Becketta. Chápejme ji jako tragické podobenství absurdity lidského údělu, jako důkaz, že jediným možným smyslem života je nesmyslné očekávání a jediným způsobem, jak si svůj úděl ulehčit, je zaplašovat čas, jenž je mu vymezen. A zabíjet je ho možno a nutno jakkoliv.