Poslední příběh Transita

Levné dárky, best dárky

Soutěž o nejstaršího Tranzita je pomalu u konce. Uzávěrka je 10. 12. 2005 a další informace o tom, zda, kdo, jak a podobně
zajisté přineseme. Pro ty z Vás, kteří očekáváte už konečně jednou taky něco víc, než je povrchní bulvár, zábava, holky, etc.. je zde kompletní
historie vozidla Ford Tranzit od reportéra časopisu Motor Journal pana Jiřího Mewalda.

Příjemnou zábavu.Čtyřicet let Fordu Transita – vyšlo v 10. čísle časopisu MotorJournal

Ford Transit se po evropských silnicích pohybuje již 40let. První z pěti milionů dosud vyrobených vozů sjel z výrobní linky továrny blízko letiště Heathrow v srpnu 1965. Nejnovější automobily Ford Transit jsou již čtvrtou generací vozu, jehož jméno se ve Velké Británii stalo synonymem pro dodávkový automobil. Vyrábějí se v anglickém Southamptonu, Portugalsku, Bělorusku, Číně, Turecku, Vietnamu, Malajsii a Polsku.

Anglická pobočka Automobilky Ford byla první pobočkou mimo území USA. Založil ji Leo Dewhurst Perry v roce 1911, poté co již od roku 1903 v Anglii prodával americké vozy Ford. Prvním modelem vyráběným v Anglii byl známý Ford T s anglickou karosérií od firmy Scott Brothers. První „kontinentální“ Ford vyjel z továrny v Berlíně v roce 1926** . První dodávka Ford se na anglických silnicích objevila v roce 1918. Jednotunka vyjela z továrny Traffort Park v Manchesteru. V roce 1931 se výroba přestěhovala do Dagenhamu a od roku 1933 již Ford nabízel několik užitkových vozidel o nosnosti od 200kg do 2 tun.

Historie Transitu začala na začátku šedesátých let, kdy si ve Fordu uvědomili, že zákazníkům je třeba nabídnout něco modernějšího. Značka v té době nabízela v Anglii dodávku Ford Thames a v Německu Ford Koln, po roce 1961 přejmenovaný na Taunus Transit. Oba automobily si však konkurovaly na mezinárodních trzích v Evropě, Kanadě, Austrálii apod. A nejen to. V obou továrnách se již začalo pracovat na jejich nových variantách.

Dodávka navržená hlavním konstruktérem Fordu v Německu Dr. Alfredem Haesnerem v roce 1953 nesla označení FK 1000. Byla to zkratka pro Ford Koln a 1000 bylo užitečné zatížení v kg. Kompaktní automobil se samonosnou karoserií měl vpředu umístěný motor a pohon zadních kol. Automobil nejprve poháněl benzinový motor 1,2 l o výkonu 28kW, později 1,5l o výkonu 44kW. Ford FK 1000 byl dodáván se skříňovou karoserií, nebo jako bus či valník. Mnoho dalších nástaveb na FK 1000 nabízeli jejich četní výrobci.

Anglická dodávka se jmenovala Ford Thames. Toto jméno nesla celá řada lehkých užitkových vozidel od dodávkových automobilů po malé nákladní vozy. Na konci padesátých let se objevil model Thames 400, který svou trambusovou karoserií odpovídal duchu doby. Byl známý svým úzkým rozvorem a nevelkými prodejními úspěchy.

Z dnešního pohledu je velmi podivné, že jedna firma byla schopná utrácet peníze na vývoj dvou navzájem si konkurujících automobilů, ale taková byla doba a globalizace zatím jenom nesměle ťukala na vrátka. Revolučním rozhodnutím Henry Forda II se spojily týmy konstruktérů v Německu a Anglii pro přípravu prvního užitkového automobilu pro celou Evropu.

Na projektu „Redcap“ začal tým konstruktérů pracovat v roce 1961 . Jméno bylo později změněno na V-série (nejspíš od anglického van=dodávka). V době, kdy většina konkurence vyráběla dodávky s trambusovou karosérií (Škoda 1203, Volkswagen Transporter, později i VW LT, Peugeot, Fiat, …) se Ford rozhodl pro řešení s motorem před řidičem. Konstrukce vycházela z jeho předchůdců a většina mechanických částí byla upravena z již vyráběných osobních automobilů Ford. Bylo to opět vozidlo s motorem vpředu a pohonem zadní nápravy. Ve srovnání s konkurencí měl Transit širší rozvor a nabídl do té doby u dodávky nevídaný komfort jízdy.

Bohatý výběr modelů s užitečným zatížením od 600 do 1750 kg poháněly čtyřválcové motory o obsahu od 1,2 do 1,7litru a výkonem od 45 ks do 65 ks. Pro dieslové motory Perkins bylo pod kapotou málo místa. U vozů vybavených tímto motorem byla kapota trochu protažená dopředu. Stejně bohatý výběr byl i v provedení karoserie. Jedenáct různých karoserií s 18 kombinacemi dveří, včetně praktických šoupacích dveří i pro řidiče. V největší nástavbě bylo 10,5 krychlových metrů prostoru. Tyto parametry spolu s trochu „americkým“ vzhledem výrazně odlišovaly nový vůz od konkurence a zajistily Transitu úspěch.

První Ford Transit Mk1 sjel z výrobního pásu v Langley* asi 6.srpna 1965 (podle některých informací to bylo až 9.srpna). Ve Velké Británii se však začal prodávat až 10. října a v Německu až 9.prosince. Až do prosince 1965 používali ve Fordu na první Transity zbytky dílů z plánovaného nového modelu Thames, protože pro obrovský počet dopředu objednaných vozů nebyly díly vyrobeny. Během jednoho měsíce se totiž nahromadily objednávky v celkovém objemu 3,6 milionu liber. O nový vůz mělo zájem i podsvětí, protože se poměrně brzo ukázalo jak rychle lze s novým Transitem prchat z místa činu. Ještě lepší to bylo o rok později, kdy byl motor Perkins 4/99 nahrazen silnějším motorem Perkins 4/108.

První Transit se vyznačoval odpružením všech kol jednoduchými půleliptickými pery. Od roku 1971 si bylo možné vybrat i vinuté pružiny na přední nápravě, ale mnozí zákazníci stále vyžadovali původní, téměř nezničitelnou přední nápravu. Řada karosářských verzí pochází nejen z továrny, ale také od mnoha nezávislých výrobců, kteří stavěli například patnáctimístné mikrobusy.

V červenci 1971 dodávka prodělala první „facelift“ přibližující přední masku více vzhledu osobních automobilů Ford. Důkaz, že Transit nemusí zaostávat ani výkonem se konal v Brads Hatch na velikonoční pondělí. Speciální Ford Transit Supervan zde jel rychlostí přes 240km/hod. Vůz měl základ z Fordu GT40 a vyladěný osmiválcový motor o výkonu 400k. O čtrnáct let později je vyroben další Supervan číslo 2. S motorem Ford Cosworth DFY jezdí tento vůz na okruhu Silverstone rychlostí 296 km/hod.

Poptávka po transitech byla tak vysoká, že dosavadní výrobní prostory již nedostačovaly. Výroba se proto na konci roku 1972 přestěhovala z Langley do Southamptonu. Zároveň byly motory Perkins vyměněny za vlastní motory řady „York“ s pohonem vačkového hřídele ozubeným řemenem.

Velká pozornost byla věnovaná bezpečnosti. Již od roku 1969 měly Transity dvouokruhový brzdný systém a od roku 1976 sériově i přední kotoučové brzdy s posilovačem. Namontovány byly i tříbodové bezpečnostní pásy.

Ford Transit se stal součástí běžného života a bylo je vidět všude. Jezdí s ním rockové kapely i milovníci opery, drobní živnostníci i arabští šejkové. „Sehraná dvojice policistů“ Regan a Carter házejí maskované zločince přes kapotu Fordu Transit téměř v každém dílu jedné z nejúspěšnějších kriminálních sérií britské televize sedmdesátých let „Sweeney“. Ve filmu si Ford Transit zahrál v roce 1973 s Paulem Newmanem, který s ním jezdí jako britský tajný agent v thrilleru “ The Mackintosh Man“.

Miliontý Transit sjíždí z výrobních pasů v Southamptonu 15.září 1976. Přestože jsou prodejní výsledky uspokojivé a na začátku roku 1978 bylo vyrobeno již přes 1,1 millionu kusů, je éra typu Mk1 u konce.

V březnu se objevuje nový Transit Mk2 s mohutnějším předkem a kapotou pod kterou se skrývá nový motor Pinto z Fordu Cortina/ Capri. Zákazníci byli z vozu nadšení. Navíc dostali sériově montovaná halogenová světla, integrované postranní blikače a samozřejmě široký výběr motorů. Úroveň prodeje byla tak uspokojivá, že vůz zůstává po několik let beze změny. Jen v prvním roce se ho prodalo přes 100 000 kusů.

Transity Mk2 měly pod kapotou moderní řadový čtyřválec OHC o objemu 1,6l a výkonu 48kW, případně 2,0l o výkonu 57kW. Pro policii a záchrannou službu byly připraveny výkonné verze s šestiválcovým motorem Essex 3.0 l, což spokojeným zločincům poněkud ztížilo práci. Světle modré Transity opatřené brněním a malou otočnou věžičkou byly používány proti demonstrantům a známe je i z obrázků ze severního Irska. K osvědčenému dieslovému motoru York s objemem 2,4l bylo dodáváno vstřikování Bosch, které zdvihlo maximální točivý moment ze 130 na 142 Nm při 2000 ot/min. V souvislosti s novými motory byl prodloužen interval pravidelné údržby na 10000km u benzinových a 7500km u dieslových motorů.

Od roku 1984 pohání Transit nový motor o objemu 2.5l s přímým vstřikováním (DI) vyrobený v továrně Ford v Dagenhamu. Popularita vznětových motorů stále rostla a v té době si je objednávala skoro polovina zákazníků. 25. července 1985 je vyroben dvoumiliontý Transit. Pro továrnu Ford je to jakési magické číslo, protože stejně jako před devíti lety zbývalo Transitu Mk2 jenom něco přes rok života.

V roce 1986 se objevil nový Transit Mk3 s klínovitým profilem. Na vynikající aerodynamické řešení ukazuje hodnota cx= 0,37 (!). Projekt se nejprve jmenoval Triton, později VE6. Vůz měl nové větší dveře a větší prostor pro řidiče i náklad. Jeho podstatnou výhodou byla možnost naložit metrovou paletu i bočními dveřmi. Přední náprava měla nezávislé odpružení. Samotný tvar karoserie přispíval k levnějšímu a bezpečnějšímu provozu, protože sklopený předek výrazně snížil odpor vzduchu a zároveň tvořil deformační zónu. Tímto modelem vstoupil Ford do éry turbo dieslových motorů s mnohem úspornějším provozem a začal klást větší důraz na komfort posádky. Transity začaly být vybavovány například klimatizací nebo posilovačem řízení.

Po dalších několik let byl zlepšován pracovní prostor řidiče a vzniklo několik limitovaných sérií jako Transit bonus v dubnu 1989 nebo Transit Topline v prosinci. Tyto série v Evropě nabízely mnoho nadstandardních doplňků za sníženou cenu a splnily svůj účel zvýšit prodej vozů. Pro velký úspěch se limitovaná série vyráběla i v roce 1990. Na první pohled se odlišovala bočním pruhem.

V květnu 1991 se objevil nový prodejní úspěch v podobě Transitu Popular. Vozy označené jako VE64 byly vybaveny novým motorem 2,5l TD s možností namontování systému „drive by wire“. Karoserie byla vyztužena tak, že ochránila cestující na předním trojsedadle při bariérové zkoušce v rychlosti 50km/hod. Další bezpečnostní prvek byl představen v roce 1993. Ford do Transitu navrhl a osadil nová sedadla s novými bezpečnostními pásy u kterých testy prokázaly větší bezpečnost před mnoha jinými automobilovými značkami.

V roce 1994 prodělává Transit další vylepšení. Změny dodávku více přibližují osobním automobilům. Jako všechny fordky má nyní oválnou přední masku. Také interiér a přístrojová deska spolu s podstatně sníženou vnitřní hlučností přispívají ke komfortu srovnatelném s osobním autem. Byl vyroben 3 000 000 Transit.

Nová verze Transitu byla představena v roce 1995. Základní provedení obsahovalo spoustu doplňků např. airbagy a centrální zamykání, které byly ještě v předchozím roce za příplatek. Ke třicátému výročí zahájení výroby byly vyrobeny dvě limitované série. Jedna pod názvem Turneo a dodávka označená Hallmark (punc). V tomto provedení bylo vyrobeno 200 bílých, 200 nodrých a 200 vozů s modravou metalízou, všechny měly litá kola SVO, zabarvená skla, zvláštní polep a „punc“ na zádi.

V roce 1996 se objevil Supervan 3 s maximální rychlostí přes 322 km/hod. Jeho srdcem byl osmiválcový motor o obsahu 3,5 litru, který v předchozím roce poháněl vozy F1 ve stáji Benetton. Dvoumístnou dodávku se zrychlením z 0 na 100 km/hod za 3,6 s bylo možné vidět na Masarykově okruhu v červnu 1998.

Přestože Ford Transit po mnoho let vedl žebříčky prodeje užitkových vozidel a mikrobusů, začal svou pozici ztrácet. V druhé polovině devadesátých let Transitům úspěšně konkurovaly Volkswagen T4, Renault Trafic a vozy s nálepkou Peugeot, Citroen nebo Fiat vyráběné v italské továrně Sevel. V porovnání se zadním náhonem Transita měly všechny přední náhon.

A tak prodělal Ford Transit v roce 2000 největší změnu ve své historii. Poprvé je vyvíjen v Truck Vehicle Centre – americkém středisku Fordu v Dearbonu, na pracovišti specializovaném na nákladní vozidla. Vývojové středisko bylo založeno v roce 1996 pro vývoj nákladních, sportovních a užitkových vozidel. Pro konstrukci nového automobilu tak mohly být využity všechny zkušenosti získané při vývoji velmi úspěšných pickupů Ranger a F série.

Tým Transit sestával až z 500 lidí. Dave Grandinett, hlavní inženýr projektu, řekl: „Věc na kterou jsem nejvíc pyšný je, že jsme přišli s úžasně kreativním řešením v klíčové strategické otázce: když jsme se dívali na trh v kategorii středních užitkových vozidel, viděli jsme, že existují dvě jasně rozdělené podkategorie. Jednou je kategorie jednotunových vozů s nízkou podlahou a předním náhonem a na druhé straně je dvoutunová kategorie s obvyklejším uspořádáním a zadním pohonem. Podívali jsme se na Transit a řekli jsme si, „jak můžeme upravit tenhle podvozek tak aby vyhovoval oběma kategoriím a neztratili bychom výhody jednotné výroby?“ Konec konců všichni ostatní kvůli tomu vyrábí dva odlišné vozy. A pak jsme našli odpověď. Klíčem je poloha řízení a předního pérováni vůči motoru.“

Poprvé se zákazníka v autosalonu ptají nejen na to jakou by měl jeho nový Transit mít barvu, ale také vyhovuje-li mu verze s předním nebo zadním pohonem. Univerzálnost řešení potvrzuje pokus při kterém přeměna pohonu z předního na zadní trvala pouhých 18 minut. Transit má opět nový motor – šestnácti ventilový DuraTorq TD o objemu 2,4 l. Design dodávky ve stylu „New Edge“ navazuje na úspěšné modely Ford Focus a Ford Ka, zlepšen je výhled, interiér a zabezpečení vozu.

Od roku 2001 je v Southamptonu postavena nová lakovna a linka na výrobu nových dodávek Transit s předním pohonem. Motory jsou vyráběny v Dagenhamu a převodovky v Halewoodu. Vozy se zadním pohonem se vyrábějí v belgickém Genku a některé speciální varianty pocházejí z tureckého Izmetu.

Automobilka Ford na letošní rok naplánovala několik akcí k oslavě 40. výročí výroby prvního Transitu. Opět byla vyrobena limitovaná série Hallmark a v Británii proběhlo pátrání po nestarším automobilu Ford Transit v provozu. Stal se jím valník s dvojmontáží z roku 1966, který provozuje stavební firma Neila Cottama z Prestonu. V souvislosti s tím se ukázalo, že není jednoduché nalézt mnoho vozů typu Mk1 v původním stavu. Přes velké počty vyrobených kusů se z nich staly „vzácní veteráni“.

Dárkem ke čtyřicátinám je titul „Van of the Year 2005“. Transit tak opět překonává protivníky a 18. července 2005 potvrzuje vedoucí příčku na světových silnicích, když z výrobního pásu sjíždí již 5 000 000 automobil Ford Transit. Vůz, který změnil trh s dodávkovými automobily v Evropě jestli ne na celém světě v této tradici pokračuje dodnes.

Jiří Mewald

archiv autora
archiv Jiřího Fialy
Ford Presseservice

*Továrna se nachází v blízkosti letiště Heathrow a během druhé světové války vyráběla stíhací letouny Hawker Hurricane. Ford Transit se do konce roku 1965 začal vyrábět i v belgickém Genku.

**do Kolína se továrna přestěhovala v roce 1930 po úspěšném přemlouvání tehdejšího starosty a budoucího německého prezidenta Konráda Adenauera

You may also like...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.