„Do velké krajiny Dudédu" |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
[Skleněná louka] Být s dětmi, když jsou malé, není dobré jenom pro ně, ale i pro jejich rodiče. Nejenom pro dávání jim pocitu bezpečí a chráněnosti, ale i pro naši vytrhující radost nad jejich objevováním světa a s ním spojeným tázáním, na které není vždy snadné odpovědět a které už vůbec není radno odbývat. Být s dětmi, ale i být dětmi není důležité jenom proto, že se to „vyplácí“, ale především proto, že jde o základní nastavení vůči lidem, světu i Bohu, které v nás v pozdějších letech tak snadno okorává a rezaví. Pán Ježíš nás varuje: nebudete-li jako děti, nevejdete do Božího království. Proč? Nejsou totiž vážnější otázky, než ty, které si děti kladou - i ono dítě, které se v nás schovává za několikerými slupkami dospělosti. Básník má navíc něco takového v popisu práce: vidět, tázat se a mluvit jako dítě. Kdosi slavný jednou napsal: dítě je v básníkovi otcem muže. A Ivan Martin Jirous je básník, nyní dokonce laureát Ceny Jaroslava Seiferta. Jenomže před více než dvaceti lety, když psal básničky, pohádky a dopisy své ženě Juliáně a svým dvěma malým dcerám, Františce a Martičce, neseděl učesaný a umytý u stolu, jak píše Vítězslav Nezval: Kominík leze po střeše,/ kuchařka kávu vaří,/ básník se pěkně učeše,/ než sedne ke kalamáři. – Ani nebyl s nimi či u nich, neboť „seděl“ ve vězení, a to ne ledajakém, jsa vsazen mezi nejhorší zločince do věznice ve Valdicích. Nikoho nezabil, nic neukradl, ani nezavinil cizí neštěstí. Nechtěl se pouze smířit s tím, že věci v naší zemi nebyly tehdy takové, jaké by měly být. Nejsou takové ani dnes, ale nyní naše životy už neumrtvuje žádná všudyvlezlá upíří ideologie. Básně zůstávají, jako kdyby je vůbec nepoznamenala drsná doba a skličující okolnosti jejich vzniku. A mně se v teple u psacího stolu s počítačem lehce píše, že v básníku Ivanu Martinu Jirousovi se tíha odloučení, šílený stesk a ještě mnohé jiné věci proměnily a vytříbily v ryzí poezii - pod „ochranným dohledem“ Ducha, ano, toho s velkým D a Svatého k tomu, který podle Jana Zahradníčka „pozorný k stéblu, kácí říše“.
Z předmluvy Josefa Mlejnka:
Být s dětmi, být dítětem Za Skleněnou louku zve Zdenek Plachý ukázka geniální Jirousovy básně: I.M.Jirous ..... Ptala se Františky Marta: Máme zavřený vrata? Nepolezou sem strašidla? Venku je tma jak povidla Vrata jsou samý železo tudy k nám strašidla nevlezou viděli by je kohouti co sedí v jívě na proutí a jak by na ně kokrhali strašidla by se hrozně bály A tak mi řekni a honem nemůžou spadnout komínem? Tak z toho neměj vůbec strach spálily by se na tlapkách Ale Františko pověz mi – neschovaly se do slámy? Jsou holý jako žížaly vosiny by je píchaly A nechce vylízt ze studny ňáký strašidlo záludný? V studni je zima a mokrý zdi tam žádný strašidlo nehnízdí Neboj se Marto neměj strach můžeme zlobit v postýlkách ...
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Inzerce
Kino a film