Hudební ghetto Brno?

Levné dárky, best dárky

České televize uvádí: Hudební ghetto Brno?
dokumentární esej Pavla Jiráska

na obrazovce ČT2 – 20. května – pět minut před desátou večerní.

„Brněnští kumštýři jsou mně dodnes příliš egocentričtí…“
(Slova Jiřího Mahena ze sborníku Výtvarná práce)

Snímek nahlížející na hudbu od šedesátých let 20. století do současnosti odkrývá hudební duši města ve své originalitě, frustraci, výjimečnosti, zakomplexovanosti, intelektuální potenci i naivní ztřeštěnosti. Snaží se odhalit společná východiska pro uměleckou tvorbu ve městě, které bojuje o prosazení vlastní kultury s hlavním centrem – Prahou. Předem prohraný boj však může produkovat živelný umělecký kvas podivuhodných kvalit vedoucí však spíše na okraj společenského zájmu, než do jeho středu.

Sebereflexivní zpovědí svědčí skladatelé a hudebníci jako jsou Miloš Štědroň, Pavel Fajt, Petr Váša, Alois Piňos, Jaromír Hnilička, Zdeněk Plachý, Dan Dlouhý, Zdeněk Kluka, Zdeněk Král a další. Literární fragmenty zazní z úst průvodce Karla Heřmana, frontmana brněnských Čankišou.

Dále účinkují: Ty syčáci, Dunaj, Dama Dama, Iva Bittová, Pluto, Něco co hýbe ušima, Ještě jsme se nedohodli, Z kopce, Helmutova stříkačka, Výlet, Bratrstvo, Narvan, Insania, Tara Fuki, Asyl Akt a další.

Kulturní dokument s názvem „Hudební ghetto Brno?“ vznikl na přelomu roku 2005/2006 v Centru dokumentární a hudební tvorby České televize Brno. Námět a scénář dokumentárního filmového eseje o atmosféře města a jeho vlivu na místní umělce vyšel z diplomové práce brněnského režiséra, scénáristy a někdejšího rockera Pavla Jiráska, jenž se mimo jiné zabývá dějinami moderní brněnské hudby.

Nápad zfilmovat pohled na rodný přístav, který by odhaloval v kontroverzní sebereflexi názory brněnských hudebních tvůrců uzrával v průběhu posledních patnácti let, jenž daly vzniknout například stejnojmenným literárním večerům realizovaných Pavlem Jiráskem v atelieru Petrov nebo mnoha kulturologickým diskurzům otevřeným na akademické půdě v rámci přednáškových cyklů Ústavu hudební vědy FF MU.

Při diskusi nad textem Arne Nováka „Duše Brna a jeho kultura slovesná (Duch a národ, 1936)“ se ukázalo, jak stále živé je takové dotazování se po totožnosti a specifičnosti brněnského kulturního prostředí.V dílech mnoha umělců nějak spjatých s Brnem je hluboce zakotvena touha po nalézání svérázné podstaty města. Po duši města pátrají literáti R. Musil, básníci I. Blatný, J. Seifert, J. Skácel, současný Z. Rotrekl a řada dalších.

Čím si Brno vysloužilo takovouto pozornost? Je to město malé, pro umělce kruté nebo naopak město pohodného tvůrčího života? Je velkým sálem s nízkým stropem, který sice nedává umělci velké možnosti k vyniknutí, ale za to jej naopak nutí k větší duchovnosti a pokoře? Co vlastně tvoří onu směsici zvláštní nenapodobitelné atmosféry města a jak se to projevilo v hudební kultuře města?

Originalita brněnského hudebního prostředí byla vnímána už od počátku dvacátého století v souvislosti s Leošem Janáčkem a jeho žáky. Také poválečná léta, zejména léta šedesátá s nástupem neobvykle silné generace skladatelů vážné a jazzové hudby, významně ovlivnila celou tvůrčí atmosféru brněnské hudby do konce 20. století. Konečně v polovině osmdesátých let se v české hudební publicistice vynořil termín „brněnská rocková či hudební scéna“. Brno bylo tehdy nahlíženo jako svérázné kulturní prostředí, které rodí originální rockové a alternativní tvůrce, vycházející z charakteristické atmosféry města.

Jestliže je v brněnské hudbě napříč žánry přítomno něco zvláštního, co ji odlišuje od ostatní národní i světové hudební produkce, pak právě tyto momenty se hudební dokument pokouší zachytit a pojmenovat! Dějištěm tohoto dokumentárního pátrání je historický půdorys dějin brněnského kulturního prostředí a hudby druhé poloviny dvacátého století a přirozeně se těží z bohatého obrazového archivního materiálu ČT, ale i řady soukromých archivů.

Jiráskovo hudební ghetto není ghettem v pravém slova smyslu. Pouze se snaží vytýčit hranice odpadu zapomenutých dějin kultury města, které dodatečně vytváří své vlastní umělecké paradigma, na které současní tvůrci buď programově navazují nebo jej programově ignorují. Ale i to je možná spekulace. Existuje (byť možná jen duchovní) spojení mezi brněnskou Insanií a vysoce matematizovanou tvorbou skladatele Aloise Piňose? Mají oba subjekty vůbec zájem uvažovat o specifičnosti tvorby jakéhosi kulturně druhého města? Jiráskova filmová esej na ně odpovídá, ale nepředkládá jiné důkazy, než jsou subjektivní výpovědi a dojmy.

Nakonec i dokument brněnské televize může vykazovat podobné kvality jako tvorba hudební ve zmiňovaném městě. Totiž originální vidění, přesah od hudby až někam k Pánu Bohu, rezignaci na historickou informativnost, vynahrazenou milou a úsměvnou impresí. Nedílnou součástí dokumentu je jeho výjimečná vizuální podoba, na které se významně podíleli videoartovými projekcemi David „Havran“ Spáčil, kamerou Petr Vejslík a střihem Pavel Stříbrný.

Vyrobilo Centrum dokumentární a hudební tvorby

dramaturgie – Vladimír Strakoš

videoprojekce – David „Havran“ Spáčil

kamera – Petr Vejslík

střih – Pavel Stříbrný

produkce – Lukáš Šenk

scénář a režie – Pavel Jirásek

© Česká televize Brno 2006

You may also like...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.