Janusz Klimsza na Skleněné louce

Na Skleněné louce uvede Klimsza své básnické texty, ale samozřejmě bude možné se ho po půlhodince poezie zeptat i na to, jak a kam směřuje jedna z největších a nejlepších činoher v zemi, jak lze skloubit povolání herce, režiséra, překladatele, básníka, atd.

Janusz Klimsza Od roku 1993 bývá pravidelným hostem jak činoherní scény Národního divadla moravskoslezského (Královský hon na slunce, Sen noci svatojánské, Hrdina západu, Naši furianti, Hlupák Gimpl, Láska na Krymu), tak Komorní scény Aréna. Jeho jméno se zde objevilo poprvé v souvislosti s režií v roce 1994, kdy se podepsal pod inscenací Kunderovy hry Jakub a jeho pán, o čtyři roky později to byla česká premiéra Morti Vizkiho hry V.I.P.´s Children, po níž následovala v roce 2000 dodnes s úspěchem hraná inscenace Słobodziankova Proroka Ilji a v roce 2002 Fraserova hra Neidentifikovatelné lidské ostatky a skutečná podstata lásky. Janusz Klimsza je jedním z mála režisérů, kteří se snaží přenášet polská a nebo málo známá, neotřelá zahraniční dramata na českou scénu. V roce 1999 s velkým úspěchem uvedl na jeviště Národního divadla moravskoslezského v Ostravě a vůbec poprvé v Čechách hru Sławomira Mrożka "Láska na Krymu", podobně novátorským počinem byl "Prorok Ilja" (ve vlastním překladu) v Komorní scéně Aréna. V NDM režíroval hru Stanisława Grochowiaka "Kluci". Janusz Klimzsa jak se zdá, nemá rád vyšlapané chodníčky a snad i proto přináší jeho spolupráce s ostravskými divadly a zejména s Komorní scénou Aréna tak plodné výsledky, jimiž na sebe upozornil i odbornou kritiku. Tento rodák z Frýdku-Místku absolvoval gymnázium s polským vyučovacím jazykem v Orlové, po maturitě byl přijat na nově zřízené herecké učiliště ve Wroclawi - Státní vysokou školu divadelní (Państwowa Wyzsza Szkola Teatralna). V roce 1981, po vyhlášení výjimečného stavu v Polsku, opustil Wroclaw a přešel do Prahy, kde byl přijat ke studiu herectví na Divadelní fakultě Akademie múzických umění, ale po čase zvolil studium režie. V roce 1987 absolvoval DAMU a získal angažmá kmenového režiséra Polské scény Těšínského divadla (jediná profesionální, státem dotovaná polská divadelní scéna na světě působící mimo území Polska). Po jedenácti letech Janusz Klimsza opustil i těšínskou divadelní scénu a jako režisér hostoval v českých a moravských divadlech (Opava, Kladno, Olomouc, Ostrava, Český Těšín...) a v Polsku (Sosnowiec, Bielsko-Biala ad.), spolupracoval s některými alternativními divadelními scénami a externě působil také jako pedagog hudebně-dramatického oboru Janáčkovy konzervatoře v Ostravě. Ve volném čase se věnuje poezii (některé jeho verše nedávno vyšly v Antologii ostravské umělecké scény V srdci Černého pavouka, kterou vydalo olomoucké nakladatelství Votobia), spolupracuje s televizí. Od divadelní sezony 2000/2001 je uměleckým šéfem ostravského Divadla Petra Bezruče. Odborná kritika jej označuje za jednu z nejslibněji se rozvíjejících režisérských osobností současného českého divadla. Jeho inscenace Prorok Ilja v Komorní scéně Aréna byla nominována na Cenu Alfréda Radoka a v anketě Divadelních novin byla také horkým kandidátem na Inscenaci roku 2000.

Severomoravští umělci (a to i ti dávno usazení v Brně) vnáší do současného umění osobité klima: .básník a nakladatel Frič; básník a architekt Čichoň; hudebník Šubík, básníci Petr Bronos Novák a Vojtěch Kučera, režiséři Morávek nebo Moša, scénografka Linda Dostálková a mnoho dalších - ti všichni vnáší do zdejšího kulturního dění nezvyklé, specificky "severní" nasazení i energii. Rovněž brněnské akce současných Ostravanů - např. Jiřího Surůvky nebo Marka Pražáka, mají pak zpravidla podobu smršti, která boří běžné představy o tom, co si lze představit pod pojmem "umění".

I Janusz Klimsza, přes svoji introvertnost (nebo možná právě pro ni), je nekompromisním umělcem, který nezůstává na půli cesty.

Pro příklad uvádím svůj zážitek televizního diváka: jako televizní divák především nemám rád televizní záznamy divadelních her. Zploštělost televizního záznamu divadelní inscenace je většinou zcela očividná.. minulé léto jsem však přesto zapnul televizi, abych si ověřil, jak se s handicapy tohoto žánru vyrovná Klimszova režie inscenace "Prorok Ilja". Asi po pěti minutách jsem zjistil, že od obrazovky nemohu odtrhnout oči. Prorok Ilja byl zjevením i v kontextu televizních divadelních záznamů..

Pro zajímavost viz krátce anotaci podivuhodné inscenace Tadeusze Slobodzianeka "Prorok Ilja" (v překladu a režii Janusze Klimszy) :

Kraj kolem Bialegostoku je pravoslavnou enklávou Polska - žijí zde Bělorusíni, Litevci, Tataři. Zbytky pravoslavné sekty Proroka Ilji do dnešních dnů přežívají ve vesnicích na východní hranici. Z Wierszalinu, města, které mělo být osídleno pěti tisíci spravedlivými přeživšími konec světa, zbyl Iljův dům a stodola. Několik žen a Jurodivý Vasilko tam přežívali do konce 80. let .. Poslední svatá žena sloužící Iljovi zemřela v roce 1992. Když Ilju odváděli do transportu, lidé se vrhali NKVD - istům k nohám se slovy " pustitě jevo, eto Bog ".

Ilja v chudém kraji, kde dodnes nejsou cesty ani obchody, z peněz, kterými ho zasypávali věřící podporoval dětské útulky a nemocnici v městečku. Bankovky - rubly, odváželi věrní do města v pytlích. Ilja, jenž neuměl rozeznávat nominály peněz, poznával hodnotu bankovek podle jejich barev.

Věrní do dnešního dne věří, že Ilja-Kristus žije a vrátí se vykonat poslední soud. V 70. letech se objevil muž s "pozdravy" z Kremlu, kde byl Ilja údajně Brežněvovým rádcem. Zajímavostí je, že Ioan Kronštatskij - poustevník žijící na přelomu století, " svědomí pravoslavného Ruska " - požehnal dvěma mužům a označil je za svaté. Prvním byl Ilja, tím druhým Rasputin.

Mezi Iljovými vyznavači se objevovali svérázní lidé - mimo jiné lidový vynálezce Pawel Woloszyn - člověk, jenž z tankových dílů, starých van, traktorových kol, sudů apod. montoval mostrózní auta ( pojízdná ). Ve Wierszalinu stavěl elektrárnu. Ke konci života vždy jednou do roka posílal vládám PLR a SSSR memoranda k uzdravení světové ekonomiky ( menší státy během roku, SSSR a USA do dvou let ). Když se na vlně zájmu o Proroka Ilju stal - už jako velmi starý - známým, obdržel od německého fotografa Hanse Madeje atlas světa. Během roku práce s mapami vypracoval plán využití všech zobrazených řek k totální elektrifikaci zeměkoule.

a.. Janusz Klimsza byl nominován za režii tohoto představení na cenu Divadelních novin za výjimečný tvůrčí počin v oblasti alternativního divadla v sezóně 2000/2001. b.. Představení se zúčastnilo mezinárodních divadelních festivalů v Hradci Králové a v Jelení Hoře v Polsku. c.. Inscenace se umístila na čtvrtém místě v anketě Divadelních novin Inscenace roku 2001 V současném českém divadelnictví je právě Klimsza jedním z nejvýraznějších šéfů velkého činoherního souboru, který, byť Národní divadlo Moravskoslezské vede teprve něco přes rok, dokázal pozoruhodně vyprofilovat jeho soubor i repertoár. (Bohužel právě zde v Brně - v Národním divadle Brno - je vidět, jak je něco takového obtížné - kolik nasazení, erudice a respektu by bylo třeba k vedení tak velkého divadelního domu .)

Janusz Klimsza: Spoustu věcí beru jako úkol

Režisér a umělecký šéf činohry Národního divadla moravskoslezského Janusz Klimsza patří k osobnostem ostravského divadla. Jako režisér stvořil řadu vynikajících představení, několikrát hostoval v předních pražských divadlech a vyprofiloval Divadlo Petra Bezruče, v němž několik let působil jako umělecký šéf. Je sympatické, že i takový člověk, který má za sebou kus poctivé práce, úspěchy a obrovský přehled ve své profesi, zůstává skromný v tom nejpozitivnějším slova smyslu. Ostatně posuďte sami v tomto zajímavém rozhovoru o divadle, jeho ostravských rysech i o tom, že prožitá divadelní katarze může v člověku prolomit bariéry jeho života.

Za Skleněnou louku

Zdenek Plachý